Za humny na chalupě jsme s divoženkama objevily úplnou plantáž černých malin. Překvapilo mě, že je místní nesbírají. Připadala jsem si jako v ráji. Nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo jich tam tolik! Tak úžasně dobré. Tolik chutnaly mně i divoženkám.
Sbíraly se skoro samy. Vílenku to moc bavilo a přemlouvala mě na další. Divohalka sbírala do pusy, případně užírala nasbírané. Podle barvy vypadala, že se na sběru podílela nejvíce. Zmazané jsme ale byly všechny. Já poškrábaná od malin a ostružin, popálená od kopřiv, ale naprosto šťastná. Ani jsem si nevšimla, že jsem si roztrhla své památeční montérky po tetě.
Za dva dny jsme nasbíraly dvě velké mísy. A snědly jsme jich tolik, až jsem se bála, zda to naše žaludky unesou. Vyráběly jsme z nich ovocný pergamen a pyré s trochou jablek. Zavařily se špetkou soli i zavřely do skleniček. Přidaly do ranní kaše i prvního letošního crumblu z ovesných vloček. Zkoušely na chleba s tahini a burákovým máslem. Čirá radost.
Pídila jsem se, kde se tam vzaly, zda se rozrostly z nějaké zahrady. Prý tam před dvaceti lety sousedka zasadila jeden prut, asi aby jí nezarostly zahradu. Patří jí náš velký dík.
Přeju vám krásné kochání.
PS 2021: Chodíme na ně pořád a už jsme si je i odsadili na naší zahradu. Pěkně se rozrůstají. Později jsem zjistila, že je to ostružiník ojíněný (rubus occidentalis). To, kdybyste si ho chtěli pořídit.
